Díl třetí: jsme v pasti... aneb jak z toho ven..

autor: Alena Čemusová

25. 1. 2010

Čas plyne jako voda a my se pomalu ale jistě posouváme k patové situaci. Nová sezóna se blíží a vstoupit do ní bez výkonného výboru, bez prezidenta a příslušných komisí, je jak jistě všichni víme prakticky nemožné a vlastně ani nepřípustné. Pravdou je, že prezidenta jsme neměli celou uplynulou sezónu. To je dosti zarážející fakt. Osobně bych předpokládala, když kdokoliv přijme kandidaturu do výkonného výboru po odhlasované změně stanov, automaticky musí počítat zároveň s tím, že může být zvolen prezidentem. Post prezidenta je role jednak reprezentativní a poskytuje svému nositeli určitou společenskou prestiž, ale jako každá mince má i stranu druhou, a to je zodpovědnost. Fakt řečený slovy „chci rozhodovat, ale nechci být prezident“, není morální a vyjadřuje určitý postoj k zodpovědnosti – kolektivní odpovědnost je přeci jen snesitelnější a neukazuje přímo na autora nepopulárních záležitostí. MVDr. Heleně Pokorné se osobně nedivím a nemám jí za zlé, že po letech hlasitých i nevyřčených útoků na svou osobu tuto roli odmítla, přestože byla jediná, kdo se této zodpovědnosti nikdy nevyhýbal.

V prvním letošním Věstníku jsme se mohli dočíst, jak „výkonný výbor“ (dále jen VV) vydal rozhodnutí o sankci. Po přečtení tohoto výroku jsem nejen já byla v šoku a to hned z několika důvodů. Uvozovky označující pojem výkonný výbor jsou totiž zcela na místě. Tím se dostáváme k druhému problému. Těm, kteří z něj zbyli, už totiž toto označení nepřísluší, takže ani nemohou vydávat jakékoliv rozhodnutí, tím spíš takového charakteru. Ing. Jaromír Tihelka byl sice kooptován řádně dle regulí, jeho mandát bohužel skončil odstoupením dalších řádně zvolených členů. Jediné, co měl VV udělat, dokud k tomu měl možnost (tzn. potřebný počet řádně zvolených členů) bylo okamžitě po rezignaci Mgr. Kláry Jelínkové jmenovat nového předsedu disciplinární komise, což ale neudělal, stejně jako nejmenoval nového předsedu komise technické. Trapným faux pas bylo rozhodnutí samotné. Přeskočit první instanci, kterou v linii řešení trestů po dostihové komisi je komise disciplinární, je vrchol ignorace veškerých předpisů. Nemáme disciplinární komisi, tak rozhodneme my! Zavoláme si Bedřicha, ten nám hraje do karet! No tudy teda cesta nevede, vážení! Jestliže se máme ubírat k prohlašovanému profesionalismu, tak se tak musíme ale chovat a všichni! Platná legislativa tu není pro legraci.

Implantace Bedřicha Nováka už byla trefa mimo mísu. To ani nemluvím o tom, že ve své podstatě nebylo co řešit, protože když dostihová komise vyřkne výrok „je vinen“ a sama nerozhodne o výši trestu, je to alibismus s výsledkem nulovým a disciplinární komise (v případě, že by nějaká byla) by se jím ani neměla zabývat, natož VV (v případě, že by byl). Každý hříšník musí mít totiž právo na odvolání. Třešničkou na tomto povedeném dortíku je trest samotný, z jehož výše má člověk pocit, že má pomyslný hříšník na triku přinejmenším řadu zraněných.

Volným pádem se dostáváme k problému číslo tři. VV se v uplynulé sezóně pouštěl do rozhodnutí, na které neměl právo. Pojem VV v tomto případě používám velmi nerada, protože s některými výroky má skupina jako taková pramálo společného, ale bohužel je pod rozhodnutími podepsána. Měnit svévolně rozhodnutí disciplinární komise podle toho, jak se to komu hodí, je nehorázné a rovněž nepřípustné. Vracíme se tak do doby před pár lety, kdy se disciplinární komise scházela legitimně po každém dostihovém dni a přehodnocovala výroky DK. Byl to moment, proti kterému panovala silná nevole a byla vznesena spousta výhrad, na základě kterých byl model zrušen a funkce DIK byla podle mého názoru dost srozumitelně a v souladu s dostihovým řádem přepracována Mgr. Karlem Kadlecem a nový model fungování schválen VV již v roce 2007. Zarážející je fakt, že se vrací původní scénář na scénu a je aplikován někým, kdo ho sám odsuzoval. Měnit názory podle toho, na jaké straně barikády stojím je hloupé, jednoduché a nemorální.

Česká klusácká asociace byla založena v roce 1999 na demokratických základech a její členové věřili, že bude fungovat k jejich prospěchu a věří, že by mohla i dnes. Pár let tomu tak skutečně bylo, než se staly hlavním mluvčím peníze. ČKA postupně procházela mnohými proměnami, někdy lepšími, jindy horšími, čelila čím dál náročnějším ekonomickým tlakům, až se pod tíhou diktátorů nalezla ve slepé uličce. Chápu, že když někdo přinese peníze, chce logicky spolurozhodovat o tom, jakým způsobem jich bude užito. Dnes jsem taky schopná pochopit a akceptovat, že chce mít aspoň částečně určité výhody. A potud nemám námitky, proč ne? Je však nepochopitelné a troufám si říci taktéž neakceptovatelné podrobit se absolutní samovládě ve všech směrech. Daleko nejzhoubnější je ale fakt, že to někoho vůbec může napadnout. Vím jen, jaký mají názor někteří, nevím, jaký mají názor ostatní, protože mají strach o svou existenci a stali se tak nedobrovolně rukojmími. Pokud by se ale naše organizace měla ubírat tímto směrem, je potřeba se na tomto usnést kolektivně a zapracovat tuto novou formu do Stanov ČKA. Pak, děj se vůle boží.

Pevně ale doufám, že jsme ještě všichni neztratili zdravý rozum. Doufám, že vlastníci fenoménu, kterému se říká „mužská ješitnost“, najdou dostatek sil a vytáhnou odněkud ze zálohy kvalitativně hodnotnější vlastnosti, abychom mohli společnými silami naší organizaci vrátit zpátky pevný řád, aby mohla opět sloužit ku prospěchu nám všem, jak si to určitě přejeme. V neposlední řadě doufám, že se sejdeme na mimořádném valném shromáždění, doplníme řádně výkonný výbor, abychom mohli začít s čistým štítem.

Alena Čemusová