"Ve všem, co dělám, se snažím být co nejlepší"
6. 2. 2011
Volným pokračováním navazujeme na vloni započatý seriál „Vzpomínky na historii“ a přinášíme rozhovor s člověkem, který se nesmazatelně zapsal do historie našeho klusáckého sportu.
Jindřich Lajner, koňák srdcem i duší.
Narozen 1.11.1945, Lysá nad Labem
Děti: dcera Helena (42), synové Filip (34) a Jindra (31)
oblíbený nápoj: pivo Kozel a káva
oblíbené jídlo: jakákoliv omáčka
hobby: koně
Pozdější několikanásobný šampión Jindřich Lajner je původním povoláním truhlářem. Za svou jezdeckou kariéru nasbíral 366 vítězství, jimiž vévodí „Klubu stovkařů“. Jeho jméno nechybí v žádné tabulce významných dostihů, včetně Derby, které vyhrál dvakrát. Titul „Kůň roku“ získali jeho významní svěřenci celkem osmkrát. Spolu s naším klusáckým gentlemanem Václavem Bořkem Dohalským tvořili dokonalý tandem, který náš sport postrčil významným způsobem kupředu. V současné době si již sice užívá zaslouženého důchodu, ale na sport nezanevřel. Spolu se svým synem Filipem připravují koně pro radost stáje Pracujících důchodců. Jak se vyvíjela jeho profesionální kariéra, o tom už Vám bude vyprávět sám.
Vzpomenete si někdy na Vaše začátky? Jak jste se vlastně ke koním dostal?
Aspoň dřív to tak většinou bývalo, že ty základy člověk získal na jízdárně a až pak šel do dostihové stáje.
Ke klusákům mě přivedl můj mladší bratr, který chodil k Vaškovi Voříškovi. To bylo kolem roku 1960. V roce 1962 vznikl v hospodářství u Hejňáků v Lysé nad Labem spolek asi 40-50 lidí a jako první klusáky jsme tam měli Javora a Virtuose. Na Virtuose rád vzpomínám, byl mým velkým učitelem, do stáje tento derbyvítěz přišel až jako opotřebovaný veterán. Po nich přišli Czako a Vampír. Prvním jezdcem ve stáji byl agronom Jarda Procházka a vydržel dlouho, až do roku 1975. Pro nás byl důležitou osobou, protože koně v JZD prosazoval a tím pomohl k dalšímu rozvoji stáje.
My jsme byli skuteční nadšenci. Trénovali jsme až po práci, ani koně to neměli jednoduché, museli kromě tréninku zvládnout ještě jinou činnost - například sekat, obracet a sklízet seno. U Hejňáků koně zůstali do roku 1964, tehdy tam vznikl požár, statek vyhořel a koně se museli přestěhovat. Tak jsme se vlastně dostali na Karlov. Já jsem pak odešel do Děčína na vojnu, kde jsem si našel Helenu, svou partnerku na celý život, oženil se a chvíli tam také pracoval. Moje manželka mi byla oporou po celou mojí jezdeckou kariéru. Jenomže mě to v Děčíně nebavilo a chyběli mi koně, tak jsem se vrátil do Lysé, nastoupil do JZD a samozřejmě také jezdil na Karlov.
Koní postupně přibývalo a už se to nedalo po práci stíhat. Začal tam tedy jako náš první zaměstnanec pracovat Vašek Hejňák, to bylo začátkem 80.let. Později jsem k němu jako druhý přibyl já, protože jsem dostal žloutenku a nemohl jsem dál vykonávat svoji práci. Takže jsem vlastně díky žloutence nastoupil svou profesionální dráhu. Tehdy jsme měli takový systém, že každý měl svého koně, kterého si v dostizích jezdil sám. Na Karlově začínalo hodně dnes známých lidí jako například Dohalský, Svobodové, Koštíř, Brynych, Saifrt, Tržická, Hejňáková a měli jsme tam spoustu dobrých koní - Prim, Prstýnek, Vataga, Stilat, Iubit, Poljana, Valoron, Liza.
Od koho jste se učil trénovat koně a pracovat s nimi?
Nejdřív od Vaška Voříška a pak od těch ve sportu známých a aktivních lidí. První práce, takový ten základ, nám psal Jindřich Kaplan, to byl výborný trenér se zkušenostmi z Letné. Na dostizích poradil Smetana, Alkér a Grégr, i když ten moc mluvit nechtěl, vždycky řekl jen "kluku dívej se". Později přišel Václav Dohalský, a to už bylo úplně o něčem jiném. Vašek uměl jazyky a měl kontakty v zahraničí. Sehnal si odborné časopisy a knihu o tréninku klusáků z USA. Právě podle této knihy vyrobil můj brácha první úhelník na kopyta. Vašek nám psal práce, my jsme podle nich trénovali a tuto kostru jsem pak používal v celé své trenérské praxi. Václav Dohalský byl naším dlouholetým trenérem. Já jsem měl trenérskou licenci oficiálně od roku 1992. V profesním rozvoji samozřejmě hodně pomáhaly zahraniční výjezdy, protože jsme mohli jednak spoustu věcí vidět, srovnat se s zahraniční konkurencí a hlavně nakoupit materiální vybavení, které u nás tehdy nebylo. Ať už to bylo na tehdejších Mezinárodních mítincích socialistických států nebo později v západní Evropě.
S Lizou a trenérem Václavem Bořkem Dohalským
Na které koně rád vzpomínáte?
V první řadě na Darmola, s kterým jsem poprvé zvítězil a na již výše zmíněného Virtuose. Mnozí by asi očekávali, že budu jmenovat své nejúspěšnější koně. Mně však přirostli k srdci koně, s kterými jsem se nejvíc natrápil, jako byl Chapan nebo Haron (měli sílu, rychlost a svou hlavu). A já mám rád výzvy! Samozřejmě v mém srdci mají místo Liza, Poljana a její dcera Perla - ta byla taková svá a výjimečná kobyla.
S Poljanou by se dneska asi nikdo nezabýval, ona totiž jako mladá vůbec neklusala. Kdyby byla ve stáji profesionální, už by tam bývala dávno nebyla. To jen, že jsem jiného koně neměl, vždycky jsem bral, co na mě vyšlo, tak jsem měl čas se jí věnovat. S ní to bylo vždycky na 3 hodiny – vyjel jsem, začal jsem klusat ale nešlo to. Chvíli jsem šel krokem a zkusil klusat znovu. Opakoval jsem to, dokud nezačala klusat.
Když pak ale vyběhla, tak dva roky neprohrála.
Kteří lidé podle Vás hráli hlavní roli v historii našeho sportu?
V první řadě Jiří Šindler, to bez diskuse. Jirka ten sport ve své době zachránil, staral se, aby byly klusácké dostihy zachovány a udělal pro to všechno. Hodně dělal také pro amatéry a činnost amatérského sdružení měla úroveň. Dalším byl Václav Dohalský, který klusáky svými znalostmi, kontakty a vystupováním postrčil o velký kus dopředu. Pro mě má i velký význam osobně, protože jsem se díky němu hodně naučil a dostal se až na vrchol. Velký vliv měl také Otakar Valouch, dlouholetý úspěšný trenér tlumačovské stáje. No a v pozdější době, ať si říká kdo chce co chce, to byl Jiří Balcar. Zachránil sport finančně.
Měl jste nějaký jezdecký vzor?
Vzor jako takový asi ne, ale líbí se mi Heinz Wewering a Jos Verbeeck. Weweringa znám i osobně, je to opravdový profík a na nic si nehraje, on prostě umí. Mě udělal radost tím, že vzal Perlu do tréninku, přestože měl frontu čekatelů. Zprvu se pokoušel o změny – klisnu i přes moje doporučení do prvních dostihů okoval, ale později podkovy stejně sundal a s Perlou vyhrál v Recklinghausenu v čase 14,6. Osobně uznal můj trenérský um, čímž mě velice potěšil. Já říkám: "Ve všem, co dělám, se snažím být co nejlepší".
Myslíte, že se tréninkové metody nějak změnily?
Trénink ne, základ zůstává stejný jako dřív. Objemy stejně musíte nachodit a rychlé práce jsou v podstatě stejné. Záleží na tom, co je zrovna moderní, ale ono je asi jedno, jestli půjdu 2x 1600 metrů nebo 5x 700 metrů, ty kilometry ale nachodit musím tak jako tak. Nyní jsou koně prochovanější, zlepšilo se vybavení – postroje, kamaše, podkovy …. Kování je velice důležité, my jsme ho řešili už na Karlově, viz úhelník.
Jste profík, který nepatří k příliš často trestaným jezdcům. Jednou, už je to hodně dlouho, jste si ale také dlouhý trest vykoledoval. Jak to vlastně bylo?
To bylo v Karlových Varech. Můj kůň už sotva lezl a já, abych byl aspoň pátý, přivřel jsem v cílové rovině nějakou Pavlíčkovou. Po dostihu si nás oba zavolali na věž. Rozhodčí ing. Dolanský na mě nastoupil, že jsem tísnil koně, v pořádku. Vzal mi licenci na dva týdny, dobře. Už jsem odcházel a slyším, jak jí začal peskovat, že nevyjela koně, chápeš to? Mě potrestá za to, že jsem jí tísnil a jí že nevyjela koně. No tak já jsem se otočil a už to bylo špatně. A už to začalo – on zvyšoval hlas, já zvyšoval hlas, on přidával dva týdny a měsíc a půl roku a nakonec z toho bylo doživotí. Asi po roce jsem napsal na ministerstvo dopis, kde jsem vylíčil jak to všechno bylo a licenci mi vrátili.
Kdybyste se mohl vrátit v čase, do kterého období by to bylo?
Určitě na začátek, kdy se koně dělali s láskou a bylo veselo. Byl to můj koníček. Chodil jsem k nim po práci a více jsme se jim individuálně věnovali. Bylo to sice někdy těžké, ale byla to pro mě nejlepší doba. Dnes je to fabrika.
Jak vidíte budoucnost našeho sportu?
Co k tomu mám říct? Vždyť to víte sami, moc dobře ne. Lidé se k sobě chovají hrozně, chybí nám soudržnost. V takhle těžké době by měli všichni táhnout za jeden provaz a ne štvát jeden proti druhému.
„Tuhle helmu mi přivezla sestra z Německa. Ona vybrala tu nejdražší, protože si myslela, že je nejlepší. Možná byla, ale na military. Nekoupila totiž klusáckou“.
Hvězdná trojka
(Poljana, Liza, Perla)
Ačkoliv se pan Lajner zmínil o svých nejlepších klisnách jen okrajově, považuji za svoji povinnost vám tyto klisny, které velmi ovlivnily jeho kariéru, připomenout.
Poljanu pamatuji jako divák, Lizu ve svých jezdeckých začátcích a s Perlou jsem měl tu čest soupeřit.
Poljana (královna)
Nar. 1978, Gellért – Pritty po Tillherr
Vynikající Poljana neměla ve svém ročníku konkurenci (jejími vrstevníky byli Pěsenka, Sold, nebo Sokol). Dvouletá a tříletá vyhrávala dostih za dostihem. Čtyřletá byla propozicemi často nucena startovat s jedničkovými koňmi, a to většinou metrážně znevýhodněná. Pětiletá jako první klusák v Československu dosáhla času pod 1:20,0.
Můj nejsilnější zážitek: při vší úctě k této klisně to byl její výpadek v menším dostihu pro čtyřleté koně, kde jsem vsadil její stájovou kolegyni Pěseňku. Jako jedenáctiletý jsem tehdy vyhrál 426 Kčs za 2 Kčs vsazené na místo.
Liza(H) (princezna)
Nar. 1983, Lil – Utah po Grammofon
Tato skvělá, z Maďarska dovezená klisna měla v ročníku jednoho velkého soupeře, a to tlumačovského Bona. Vyhrála prakticky všechny ročníkové zkoušky, jen v té nejdůležitější (Derby) Bonovi po tuhém boji podlehla. Byla velice talentovaná, zapřahala se v únoru jako dvouletá a již v létě začala svou hvězdnou kariéru. Pan Lajner o ní tvrdí, že byla nedoceněná. Myslím, že hlavním důvodem bylo nevyužití jejich kvalit v chovu, protože uhynula i se svým hříbětem při svém druhém porodu. Škoda, že uhynulo i její první hříbě.
Nejsilnější vzpomínka: její vynikající výkon v Karlshorstu, kde jako čtyřletá obsadila druhé místo ve výborném kilometrovém čase – 1:21,7 na 2600m z met.
Liza v Karlshorstu
Perla (klenot)
Nar. 1986, Proven Freight – Poljana po Gellért
První dcera Poljany byla opravdu hodna svého jména. Tato klisna zrála jako víno - čím starší, tím byla lepší. Je zřejmě nejlepším českým klusákem všech dob. Ve své době byla absolutní českou rekordmankou časem 1:16,1 ve Velké Chuchli. Ten však ještě týž rok překonala v Recklinghausenu časem 1:14,6, který je rekordem českých klisen dodnes. V boxe nebo na kování to byla mrcha, která každého k sobě nepustila, zato v sulce mimino, které mohly jezdit i děti. V tréninku byla velice líná a nikdy neukázala, co opravdu umí.
Nejsilnější zážitek: Její impozantní styl, kterým drtila své soupeře a souboje s Gambitem na středních a dlouhých tratích.
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem hrdá na to, že jsem Lajnerová, a na to že tohle je můj Strýček a že jsem s ním mohla trávit svoje dětství, a lecos okoukat:)Strejdo, vždycky budu Tvoje Kačaba :)
Míša - díky
Výborný článek. Nečetla jsem hned, ale počkala jsem si několik dní, až jsem si ho mohla beze spěchu přečíst a dozvědět se tak více o někom, koho si opravdu vážím... A fotografie jsou skvělým bonusem!
VV - Jen tak dál
Díky za pěkný článek, takových rozhovorů a pěkných fotek více to se týká i fotogalerie 3. Paráda - krásně se člověku při prohlížení fotek z historie vzpomíná :-). Panu Lajnerovi přeji ještě hodně krásných chvil a úspěchů s koňmi
Cenzura - U clanku Uz je to tady nejsou komentare, to ma byt nejaka cenzura?
Doufam, ze je to jen nejaka chybka...
Karolína - Díky